Necelý rok po ruské invazi na Ukrajinu se zdá, že část Západu vytvořila poměrně scelenou frontu odporu, která poměrně efektivně vyztužuje kyjevský režim proti ruskému útoku. Jejími hlavními prvky jsou financování, dodávky výzbroje a výstroje, instruktáž, trénink a poradenství, logistická a zdravotnická pomoc. Započíst lze i mediální, geopolitickou a sociální podporu, poslední zejména stran přijetí a integrace ukrajinských běženců do některých cílových zemí.
Z pohledu Západu a Ukrajiny jsou tedy nastaveny všechny potřebné defenzivní mechanismy, v případě stálého fungování tímto způsobem přitom bez větších nejasností. Jediné otázky jsou tak následující:
- jak dlouho bude možné Ukrajinu podporovat (finančně, co do vůle veřejnosti, co do míry případného zintenzivnění ruských útoků apod.)?
- na jak dlouho má Rusko vojenské zásoby, které je ochotno na Ukrajině použít?
- kdo se ekonomicky (logisticky, vojensky apod.) vyčerpá dřív: Západ, nebo Rusko?
- jakou míru eskalace bude západní veřejnost ochotna tolerovat a (ač se jí na to nikdo neptá) financovat?
- neodrazí se negativa západní angažovanosti v cizí válce ve volbách v evropských zemích (resp. kdy poprvé se odrazí a jak)?
I přes tyto nejasnosti platí, že jediné, co může Západ ztratit, je vliv na Ukrajině, resp. Ukrajina může padnout do sféry vlivu Ruska (rozpadnout se, zaniknout apod.).
Ve srovnání s tím jsou otázky, které je na místě klást si při pohledu na situaci z pozice Moskvy, o něco závažnější. Kreml totiž na rozdíl od Západu nehraje jen o vlivový či územní zisk, ale do značné míry i o podobu své další budoucnosti ve světě.
Z tohoto pohledu jej podle mého názoru nejvíc zajímá:
- jak bude vypadat, resp. jak se bude dál vyvíjet (nejen) ekonomický vztah Ruska s největšími státy dosud stojícími „rozkročeně“ právě mezi Východem (popř. BRICSsem) a Západem;
- do jaké míry bude Západ ochoten konflikt eskalovat, resp. „držet tempo“ s případným navyšováním zbraňové síly ze strany Ruska;
- do jaké míry vytrvá „podpora válce“ ze strany občanských společností / politiků Západu na jedné, ze strany ukrajinské společnosti kyjevskému režimu ze strany druhé;
- jak úspěšně se Západ, především pak Evropa (resp. válku podporující státy) srovná s novou ekonomickou realitou (ceny energií, inflace, neustálý tlak na ekologii, a to i na úkor konkurenceschopnosti);
- jaký bude vývoj v zemích tvořících pozemní most z Evropy na Ukrajinu, tj. především v tzv. Visegrádské čtyřce; méně významněji pak v Pobaltí a v Rumunsku.
Zatímco poslední body jsou jasné, popř. dané interním vývojem v popsaných teritoriích, stojí za větší pozornost detailnější komentář k bodu prvnímu. Ve vztahu k němu považuji za klíčové hráče v první řadě Čínu, Indii a Saúdskou Arábii; v řadě druhé pak další členy BRICS, dále mimo jiné země GCC, stejně jako Afriku a JV Asii.
Jde-li o Čínu, Peking bude vždy hledat balanc mezi zachováním plné integrace v mezinárodních strukturách a nenarušením svých vztahů s USA a EU na jedné, a (teprve pak) případnými výhodami z intenzivnější spolupráce s Ruskem (z pomoci Moskvě, ekonomického využití Sibiře apod.). Případ Indie je podobný, i ona bude prioritně dbát na to, aby spolupráce s Ruskem nijak nepoškodila její pozici na světové scéně. Podobně jako u Číny se tak bude dít vždy jen do takové (možné) chvíle, kdy by jak Dillí, tak Peking vyhodnotilo, že například moc (vymahatelnost svých závazků, efekt sankcí apod.) Západu výrazně oslabila.
Z tohoto hlediska je prakticky identický i přístup Saúdské Arábie, hrající doposud roli klíčového (strategického i ekonomického) spojence USA na Blízkém východě. Rijád dal mimo jiné Bílému domu v posledních měsících jasně najevo, že je otevřen multivektorové spolupráci, a podobně jako i další země tak možná jen čeká na vývoj situace (resp. to, zda Západ bude s to obhájit svou pozici světového hegemona, anebo ji bude nadále ztrácet).
V podobném duchu přistupují k Moskvě (a Moskva k nim) i další jmenované entity. Určitou zvláštní roli může sehrát dále Turecko (které vyvíjí vlastní, turkickou a blízkovýchodní politiku, zároveň je však členem NATO), stejně jako Írán, který je Západem stále více nahlížen jako hlavní ruský partner („bratr ve zbrani“, popř. „stát vyvrhel“), a to nejen regionálně či ekonomicky, ale i logisticky a strategicky.
Nejen v tomto světle bude zajímavé sledovat, jak se k této geopolitické konstelaci postaví, resp. zda (a pokud ano, do jaké míry) se do ní zapojí čerstvě formovaná izraelská vláda. Vzhledem k tomu, že do již tak napjaté situace dle všeho nabízí dodat několik dalších horkých hlav, nebylo by s podivem, kdyby se Blízký východ výhledově stal dalším dějištěm střetu principů, jehož centrem je poslední rok právě východoevropské bojiště.
Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group
