Zatímco česká politická reprezentace vymlčuje aktuálně probíhající změny ve světovém řádu s podobnou zarputilostí, s jakou pozdně československé politbyro do poslední chvíle popíralo nevyhnutelný kolaps Sovětského svazu, existují země, jež jsou na tom co do sebeutvrzování se v nepřerušené platnosti dávno přežitých skutečností ještě hůř.
Žít jako Západ za socialismu kromě touhy po svobodě slova znamenalo mít kupní sílu na získání na Západě či v západní kvalitě vyrobených výrobků, být finančně silní vůči třetím zemím (kde můžeme ideálně trávit dovolenou či důchod) a mít zajištěnou penzi. Něco ve smyslu Opel, dovolená na v Řecku či na Kanárech, ve stáří pak ekvivalent dnešních cca 2000 EUR / měsíc jako důchod a možnost volného cestování po (bezpečném) světě. Zkrátka něco, jak žili (a co ještě zažili) Němci, Holanďané, popř. Angličani apod. – tedy styly života, ke kterým jsme měli nejblíž; a o kterých podobně, možná jen s ještě o trochu divočejších intencích, přemýšleli i snílci ze zemí bývalého SSSR – a to i přes to, že takové výjevy na rozdíl od nás neměli vyloženě na dosah či téměř před očima.
Z periferních oblastí EU si takový sen ještě prožila starší generace Portugalců a Španělů, možná částečně Italové. Všechny tyto národy jsou ale ve většině případů usedlé a zemité, takže se stejně nikde moc neukazovaly. Evropské silnice a přímořské resorty, stejně jako dovolenková či důchodová selanka na (a v) nich tak jako by čekaly na Čechy, Poláky, Slováky či Maďary apod. Tedy takové zárodečné Anglosasy střední Evropy.
Trochu se to v něčem povedlo, ve většině nám to ale malinko, lehce neznatelně uklouzlo: výrobky sice vypadají jako západní, jsou ale z Číny; místo výrazného růstu příjmů zůstáváme nadále levnou, nízkopříjmovou zemí; kupní síla, a hlavně budoucnost důchodů zůstává nejistá. Málo nás může těšit, že podobná situace je i jinde: z Číny je prakticky vše, jen to má západní nálepku; ceny i příjmy se srovnávají – hlavně ale díky tomu, že západ chudne a euro či další (mj. velmi výrazně hlavně skandinávské) měny slábnou. Kupní síla běžných obyvatel Západu jako celek padá, důchodová architektura začíná ve stále víc ohledech připomínat Sagrada Familiu či Hundertwasserhaus.
Přesto je tu stále někdo, komu to zřejmě nedochází a kdo – ze setrvačnosti, zoufalství, neschopnosti realisticky přečíst skutečnou situaci či si přiznat, že iluze poválečného západoevropského blahobytného (popř. „zaopatřovatelského“) státu je nenávratně pryč – stále věří v možnost prožít svůj evropský sen.
Pominu-li neevropské imigranty, pocházející ze zemí (resp. „životních situací“), v nichž je hůř jednoduše pořád, je takovou zemí Ukrajina – která je stále víc a vytrvaleji prezentována jako jakási zapomenutá, v podstatě anglosaská enkláva, jež se jen omylem ocitla (či byla náhodou nalezena) na nejvýchodnějším cípu Evropy a jejímž dějinným osudem je se do rodiny jejích (tj. pokud možno co nejzápadnějších) národů opět vrátit.
To vše ovšem v době, kdy kdo z občanů EU má jen trochu mozek a možnosti, zvažuje div ne svůj osobní „evropský“ exit.
Zatímco tak Němci narativ či obrázek zabezpečeného života založili (a častokrát i opravdu prožili) a Češi chytili maximálně jeden z posledních vozů (který má navíc stažené záclonky, a tedy výhled poněkud nejasný), běží Ukrajinci za vlakem, který mizí ne-li do zapomnění dějin, tak alespoň do neznáma. Spěchat ale nemusí; vlak dost možná stejně nejede správným směrem či po nejkvalitnějších kolejích. Respektive se s největší pravděpodobnostní co nejdřív zastaví (nebo aspoň významně zpomalí) a oni ho v klidu dojdou.
Žádný luxus to ale nebude, dost možná i jídelní vůz bude vybrakovaný a místo zářných výhledů bude všechny čekat tak nanejvýš tunel. Nakonec – třeba i na pozadí toho, jak se kolem míhají čínské soupravy – nezbude než vystoupit a dohodnout se na dalším postupu. Klidně i s pomocí nových ukrajinských kolegů – nebudou-li tedy předčasným vystřízlivěním příliš demotivováni.
Každopádně i pokud ano, dojdou všichni evropští spolubesedníci nejspíš nakonec stejně k závěru, že dokud si soupravu – racionálně – neopraví, případně ji nezačnou společně tlačit vpřed, nikam se nepohnou.
Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group.
