Banner v záhlaví
Banner v záhlaví
Banner v záhlaví

Dalibor Šanc: Čumil

Dalibor Šanc: Čumil

Byl třetí červencový týden, čtvrtek, krátce po poledni. Ulice malého okresního města, které v tuto dobu obvykle bývají plné lidí, ať již z profesních důvodů nebo v rámci odpočinku jimi bez ustání brousících sem a tam, zely už několikátý den prázdnotou. Téměř pustá byla i další otevřená prostranství, náměstí, venkovní kavárny a nároží. Jen občas bylo ve stinných podloubích možné zahlédnout osamoceného chodce, méně častěji manželský pár nebo skupinku přátel.

Výjimkou byli dva osmahlí dělníci, svlečení do půli těla a nerozhodně postávající poblíž městské kašny. Kousek od menšího z nich, navlečeného v nazelenalých montérkách, stála, zabodnutá v zemi a trochu nahnutá, elektrická sbíječka. Dělník cosi pronášel směrem ke svému parťákovi. Ten do sebe bez přestání lil z plastikové lahve vodu. Jak pil, na znamení souhlasu prvnímu lehce přikývl a své gesto doplnil povytažením černého obočí. Pak odtáhl láhev od úst, úlevně vydechl a holým předloktím si z brady otřel zbytek vody. Na závit lahve našrouboval víčko, přes opálené rameno si ledabyle přehodil triko a společně s parťákem se na chvíli odešli schovat do nejbližšího stínu.

Vysoko na nebi zářil sluneční kotouč, který své bezprostřední okolí plnil rejem drobných, rozpustile se pohybujících světelných šípů. Ve směru hodinových ručiček i proti němu poletovaly kolem žhnoucího středu, který je vyvrhoval a znovu pohlcoval, míhaly se a navracely zpět, protínaly vzduch a nemilosrdně probodávaly všechno, co jim stálo v cestě. Svým jasem i drzostí jako by stydlivé blankytné modři kolem chtěli ukázat, kdo je v tu chvíli na obloze pánem. Azurové plátno nebe tak jen pokojně a trpělivě čekalo, až se sálající kruh za pár hodin vyčerpá, zklidní, a ještě o něco později zmizí za obzorem.

Nebylo samo: na stejný okamžik čekali i obyvatelé města, kteří se, nedobrovolně podobni jižním národům, rozhodli nevycházet přes poledne ven; a když přeci jen, tak pouze v nejnutnějších případech. Kdo mohl, schovával se doma, v klimatizované kanceláři nebo lelkoval na městském koupališti u vody. Ve městě panovalo už pátý den nesnesitelné vedro.

 

Jedním z těch, kdo měli dost štěstí, že toho dne nepracovali, a dost odvahy na to, aby absolvovali cestu na plovárnu, byl i pan Alois. Měl zrovna dovolenou, jejíž část si již roky vybíral pravidelně druhý a třetí týden v červenci.

„Takže zase od toho druhýho pondělka, pane Vrábík?“, ptala se už naučeně vždycky v březnu sekretářka, která byla plánováním podnikových dovolených pověřená. Když pan Alois příkývl, dodala ještě: „To zas bude plaváníčko a pohodička, co? Už se určitě nemůžete dočkat, že mám pravdu?“

Pan Alois se skutečně dočkat nemohl. Jako každý den, vyrazil i dnes časně, aby se v největším vedru nepotácel městem. Do malého batůžku si předtím pečlivě sbalil vše potřebné. Z věšáku na pavlači sundal suchý ručník i plavky a vložil je do igelitové tašky. Pak k nim přidal ještě čepici, plavecké brýle a mýdlo v malé umělohmotné krabičce. Nakonec tašku nadvakrát přeložil a vyplnil jí dno batohu. Na ni položil svačinu a týden staré noviny. Teprve ty pak zatížil sepranou žlutočervenou dekou. Než ji ale složil, zabalil do ní opatrně starý lovecký dalekohled. Ten byl také nedůležitější součástí jeho plavecké výbavy. Sport totiž nebyl hlavním důvodem, kvůli kterému pan Alois plovárnu navštěvoval. Pan Alois na ni docházel, aby pozoroval ženy.

 

Jeho koníček nebyl do takové míry hnán přízemními touhami nebo nízkými pudy, jako spíše upřímným obdivem ke kráse obnaženého ženského těla. V mládí, hned jak svou vášeň objevil, zatoužil být básníkem. Brzy ale zjistil, že k tomu, aby byl schopen popsat hřejivý pocit, který v něm symfonie ladných křivek, vnadných záhybů a oblých tvarů vyvolává, není s to nalézt dostatek slov.

Chtěl bych to říct jim všem, pomyslel si jednou. Pár měsíců potom nastoupil na vojnu.

V kasárnách zase snil, že bude malířem. Představoval si sám sebe, jak v podkrovních kamrlících přijímá dívky i dámy nejrůznějšího věku, vzrůstu i povahy, jak je pohodlně usazuje do polohy, která jejich charakteru nejvíce odpovídá, a jak je dlouho, beze spěchu na dálku hýčká pomalými a láskyplnými tahy svého štětce. Ony jihnou a oči se jim lesknou, jitřeny něhou, kterou cítí vycházet z Mistrova nitra. On jejich křehké poselství citu přenáší na plátno a tomu tak navždy předává zprávu o jednom prchavém okamžiku, který spolu oba v nevinném aktu tvůrčího plození měli tu čest sdílet.

„Nástup!“, ozve se pak a Aloisovy sny jsou přetrženy. Ve zbytku svých představ ještě vidí, jak k němu neznámá vztahuje v posledním pozdravu ruku, spanilý hranostaj z její náruče skáče kamsi do temnoty a celou scénu zahaluje neprostupná mlha.

Když se vrátil do civilu, zašel do obchodu a koupil si sadu malířských uhlů. Dodnes mu leží neotevřená na skříni, kde na ni padá prach.

Chtěl bych je malovat a ukázat jim i všem kolem jejich krásu, řekl si krátce předtím, než nastoupil do práce.

Teď má dva roky do důchodu a kolem sebe pořád mnoho krásných žen. Žádnou však nikdy nemaloval, o žádné nikdy nebásnil. Jediné, co o něm ženy vědí, je to, co on i nadále považuje za svou tajnou zálibu.

„Hele, holky, zas ten čumil!“, děsí se naoko už druhá generace dívek i žen na koupališti v půli léta.

„Kanec je to“, říkají před létem jeho kolegyně v práci, když přijde řeč na koupání.

„Nestyda starej“, říká sekretářka, co se ho každý březen ptá na dovolenou.

 

Pan Alois neříká nic. Neví, jak dát najevo to, co cítí, a tak jen mlčí a už pomalu druhý týden balí své věci, svačinu, deku i dalekohled a dává si batoh na záda. Vychází na chodbu a zamyká dveře. Klíč už léta dává pod rohožku. Nikdy se neoženil, a tak žije sám. Je něco po desáté a on vyráží na pláž.

 

Dovolená se mi krátí, proběhlo mu hlavou, jak si vykračoval městem. Letmo se podíval na hodinky a hned potom přešel do stínu podloubí. Slunce začínalo pálit. Pan Alois prošel prosvětleným tunelem arkád, zabočil za rohem doleva a dal se ulicí přímo dál. Přešel dvě tiché křižovatky a za chvíli byl na okraji města. Tady zahnul doprava a úzkou cestou se nechal vést až na její konec. Právě tam byl hlavní vchod do veřejného koupaliště, kde se pan Alois právě chystal strávit další den.

 

Prošel branou a od důchodkyně v pokladně si koupil lístek.

„Takže zase celodenní, pane Vrábík?“, zeptala se ho namísto pozdravu.

„Ano, prosím“, pronesl pan Alois a v mírném předklonu přisunul blíž ke sklu její kukaně svůj prošedivělý knír, načervenalý nos a oči v kulatých brýlích.

Už zase jde šmírovat, napadlo důchodkyni u kasy.

„Děkuji uctivě, mladá paní“, řekl zdvořile Alois a uchopil lístek. Napřímil se a odešel se převléknout. Když si natáhl plavky, zamířil rovnou na pozorovatelnu. Tak říkal nenápadnému místu na samém okraji trávníku, nedaleko od plotu, obíhajícího celý areál. Jeho útočiště bylo navíc zčásti kryto vzrostlou tújí, která mu – společně se starým výtiskem novin – poskytovala dobrý základ pro vybudování neodhalitelné bašty, z níž mohl mít za pomoci svého dalekohledu více než dobrý přehled o celém terénu.

Mám to dokonale vymyšlené, opakoval si téměř pokaždé, když začala jeho dovolená. Nikdy by ho nenapadlo, že jeho tajemství zná celé město.

„Hele, to je ten čumil“, říkají místní ženy, chichotají se a potají si na něj ukazují.

„No von nás snad vokukuje“, dochází po pár dnech cizím návštěvnicím.

„Jezděte se radši koupat do Jihlavy“, radí matky dospívajícím dcerám.

„Proč tu není nudapláž?“, napadlo párkrát pana Aloise. Brzy si však uvědomil, že by to pro něj nebyla změna k lepšímu.

Je to svátek, vysvětloval pak sám sobě, když se svlíkne ženská tady. Tam bych si toho tolik nevážil.

 

Pan Alois pomalu přišel na své místo. Cestou házel nenápadné pohledy do stran a zkoumal, nakolik slibně vypadá dnešní den.

Po ránu se to nikdy nedá říct, uklidňoval se, když viděl, že pláž je skoro prázdná. Kousek od vody měli rozložené deky čtyři kluci. O něco dál ležely dvě ženy důchodového věku.

Co tyhle tady tak brzy?, prolétlo Aloisovi hlavou při pohledu na známý párek. Zkusmo na ně zaměřil svůj dalekohled, aby ověřil, zda i dnes dobře zaostřuje. Nedaleko žen ležel jeden muž a o kus dál dva další. Na druhé straně, skoro sama, byla mladá maminka s asi tříletým dítětem. Jinak nikde nikdo. Pan Alois si proto chvíli hověl na dece. Pak, jak slunce začínalo pražit stále víc, se rozhodl, že se půjde osvěžit.

Pomalu se přibližoval k vodě a opatrně do ní vstoupil. Postupně, jak se dno svažovalo, došel až na místo, kde mu voda sahala po pás. Nesměle se osvěžil a pak se ponořil celý. Udělal několik temp a teprve poté potopil hlavu. Dalšími máchnutími rukou a živými pohyby nohou doplaval až k malému ostrůvku uprostřed koupaliště a zachytil se jeho okraje.

Musím se rozpohybovat, říkal si vždycky po ránu, den bude dlouhý.

Pak ostrůvek dvakrát obeplul a pomalu se vracel ke břehu. Jak se k němu přibližoval, uslyšel ženské hlasy. Okamžitě zpozorněl.

Jdou sem ženský, došlo mu, no vida!

Když se pan Alois vynořoval z vody, připomínalo jeho narudlé tělo se splihlými chlupy vlídného kytovce, omylem vyvrženého mohutnou mořskou vlnou na mělčinu. Přicházející dívky se však k jeho záchraně nijak neměly. Obrýlená zmáčená bytost po nich tedy alespoň dobrácky blýskla očima a pokračovala dál ke svému keři.

Ta v té sukýnce, rozebíral pan Alois okamžitě sám pro sebe, je učiněná bohyně.

Aby nevzbudil podezření, pomalu se osušil, dosedl na deku a beze spěchu uchopil do rukou své noviny. Ještě trochu víc se s nimi schoval za střapatou větev keře a několik vteřin vyčkal. Pak nenápadně vytáhl z batohu dalekohled a zaměřil ho požadovaným směrem. Nestačil se divit tomu, co viděl. Připadalo mu to jako naprosté naplnění jeho estetických tužeb.

Dívka se společně se svými kamarádkami, které pan Alois na plovárně neviděl poprvé, zastavila asi deset metrů od dvojice důchodkyň a odložila si tašku na trávník. Zatímco její kamarádka rozkládala na zeleném koberci deku, vytáhla si dívka z vlasů sponku a rozpustila je. Vmžiku jí jako hustý a bohatý vodopád pokryly útlá opálená ramena a na zádech lehkým švihnutím svých konečků pohladily její kůži i slabé letní tričko. Byly tmavě hnědé a ve slunci se leskly jako rosa na čerstvě posekané trávě. Dívka si vyzula sandály a vyrovnala je vedle tašky. Pak si rozepjala krátkou sukni a položila ji vedle bot. Pod ní měla bílé plavky. Vepředu začínaly hluboko pod pupkem a skromnou, stále se zužující stezkou zakrývaly její klín, podbřišek i prostor mezi stehny. Tudy pokračovaly dál a sotva znatelnou linkou připomínající krejčovskou nit se jako úzká horská pěšina protáhly mezi pevnými kopci hýždí vzhůru ke kříži. Kousek pod ním se napojily na bílou obvodovou trasu, obepínající oba boky a sbíhající se v mírné prohlubni pod spodní částí plochého a osmahlého břicha. Dívka se cítila bezpečně a svobodně.

Ranní slunce na ni svými pichlavými paprsky laškovně dotíralo a v jiskřivých vodách jejích hustých vlasů tančilo jako průzračné světélkující kapky.

Pan Alois ji pozoroval zpoza novin.

Ještě to tričko, šeptal si tiše a túje mu svými třásněmi vysoušela na čele pot.

Když si dívka tričko sundala, objevila se její obnažená ňadra, plná a pevná. Panu Aloisovi na chvíli připomněla dokonalost antických torz, kterým se častokrát obdivoval v jedné z mnoha uměleckých monografií, které zaplňovaly jeho knihovnu a v nichž si ve volných chvílích s oblibou listoval. Teď měl však živou krásu na dosah, a tak se jí plně věnoval.

 

Dívky se brzy odešly koupat, a proto přenesl pan Alois svůj zrak jinam. Brzy si všiml, že k mladé mamince přibyla její známá. Byla to žena asi v jejím věku, která s sebou měla malou holčičku. Zatímco si jejich děti hrály, obě ženy si nerušeně povídaly. Pan Alois ještě chvíli zkoumal okolí a krátce nato se rozhodl, že se půjde znovu smočit. Odložil dalekohled do batohu a snad posté zavřel noviny. Pomalu se zvedl a důstojným krokem brzkého pětašedesátníka odkráčel směrem k vodě.

Co že jsem ještě neviděl plavčíka, napadlo ho, když se do ní ponořil. Aniž by se ale zamýšlel nad odpovědí, pustil otázku z hlavy. Zamyšleně obeplouval svůj ostrov a přemýšlel nad profilem bohyně v bílých plavkách, bezstarostně se na druhém konci koupaliště oddávající osvěžujícímu objetí příjemně chladivé vodní lázně. Po pár minutách se unavil a rozvláčnými tempy se přibližoval ke břehu. Jak plaval, byl natolik zabrán do svých úvah, že ani nezpozoroval, jak se nebe kvapně zatahuje. Ještě, než doplaval na místo, kde stačil nohama, zmizelo slunce pod mrakem a celá pláž i plovárna potemněly. Alois si náhlou změnu uvědomil teprve ve chvíli, kdy se, podoben podzimnímu rybáři, s obtížemi probíral vodou, která mu sahala až k prsům.

Teď se buď oblíkne, vyhodnotil okamžitě situaci, nebo odejde.

Pomalu vystupoval z vody. Ta mu nyní dosahovala už jen k pasu. Udělal ještě dva kroky a zastavil se. Obrýlenýma očima zapátral po neznámé dívce. Uviděl, jak si navléká sukni a přes hlavu přetahuje tričko. Její kamarádky se také oblékaly a spěšně balily deku. Obloha potemněla a v dálce zahřmělo. Pan Alois zbyl ve vodě, která mu sahala k bokům, sám. Stál tam s rukama v pase a smutně se díval za odcházejícími dívkami. V tu chvíli prořízl vzduch zoufalý ženský výkřik:

„Pomoc!“, zaúpěla jedna z maminek od dětí, „proboha, pomoc!“

Pan Alois se k smrti vyděsil. Okamžitě ho napadlo, že si ho žena všimla při tom, když ji před chvílí na okamžik pozoroval, a teď se snaží přivolat pomoc. Instinktivně se přikrčil a nechal nad vodou jen hlavu. Pak zpanikařil úplně a potopil se raději celý.

Musím někam zmizet, vymyslel pohotový plán a udělal pod vodou několik temp náhodným směrem. Po tom třetím do něčeho narazil a v úleku se vynořil. Jak se jeho hlava znovu ocitla nad vodou, uslyšel opět srdceryvný křik:

„No tak zavolejte plavčíka! Já neumím plavat!“

Panu Aloisovi došlo, že musí utéct z plovárny. Otočil se směrem ke břehu a udělal první krok. Při tom dalším ucítil, jak se ho něco zachytilo o plavky. To ho vylekalo. Zrychlil a pravou ruku natáhl dolů, tam, kde cítil tlak. Když jí dosáhl až na stehno a stiskl, uvědomil si v hrůze, že v ní svírá něčí malou paži. To ho vyděsilo úplně a on zrychlil ještě víc.

 

Teprve, když dosáhl mělčiny, došlo mu, co se vlastně stalo. Ohlédl se. Za sebou uviděl malé dítě, které vyděšeně svíralo jeho ruku a na kolenou klečelo v mělké vodě. Celé se třáslo a přerývaně dýchalo. Vedle sebe stáli na pláži všichni, kdo toho dne plovárnu navštívili. Byli tam obě důchodkyně, tři mladí muži, čtyři kluci, skupina dívek s bohyní v plavkách, dvě mladé maminky a jedno malé dítě. Všichni s napětím pozorovali, jestli se panu Aloisovi malého chlapce podaří zachránit.

Hned poté, co bylo zřejmé, že je hošík mimo nebezpečí, se jeho matka v slzách a s křikem rozeběhla směrem k panu Aloisovi. Těsně ho ale minula a vrhla se ke svému dítěti. Objala ho a s pláčem vynášela z vody. Z dálky přibíhal plavčík.

V tu chvíli proťal oblohu jasný blesk a na vyrovnanou řadu diváků dopadly první kapky deště. Alois strnule stál na mělčině a svým velkým břichem znovu připomínal zmateného vorvaně. Byl vyčerpaný a srdce mu bilo jako zvon. Ztěžka dýchal a bezmocně sledoval, jak bavlněné tričko neznámé dívky pomalu smáčí letní déšť.

 

* * *

 

Kdykoli potom přišel na plovárnu, ženy si na něj potají ukazovaly, kývaly hlavou a vážným hlasem jedna druhé říkaly:

„Hele, ten přeci tenkrát zachránil to dítě… čumil jeden…!“

Dalibor Šanc je specialista na finanční trhy a příležitostný autor. Mezi jeho záliby patří dějiny Osmanské říše se zvláštním důrazem na kulturu, umění a společnost států bývalé Jugoslávie v období pozdního středověku, podobně jako typologizace pískovců, mramorů a žul. Ve volném čase se věnuje letům v aerodynamických tunelech, potápění na Jadranu či venčení své smečky shiba-inů.

Related posts