K aktuální situaci i výhledům publikovala aktuálně velmi dobrý článek Tereza Spencerová, přičemž souhlasit se skutečně dá s tím, že Turecko tak dlouho kulo pikle, kalkulovalo a manévrovalo, až se vmanévrovalo do poměrně nezáviděníhodné pozice.
Shrnout se to dá i takto: za Turecko se aktuálně nepostaví ani západ (USA a/či EU), pragmaticky se k němu bude stavět vždy (jeho současný / dočasný partner z rozumu) Rusko. Írán je odvěký konkurent a „astanské“ spojenectví s Tureckem ho zajímá jen potud, pokud napomáhá udržování či posilování pozic Teheránu v Sýrii.
Kurdi sice asi nemají za cíl „proniknout do Idlíbu“, jak říká Spencerová sloužíc si svou češtinářsky neotřelou barbarizací místních názvů, nicméně ani oni nejsou proti Ankaře momentálně v nevýhodě; tím spíš, pokud se jim efektivně daří postupně znovu začít koordinovat s Damaškem.
Na Saúdskou Arábii či (jí momentálně znepřátelený) Katar se lze z pohledu Ankary jen velmi těžko spolehnout, protože skoro všechny státy Zálivu jsou dost zaměstnány a) aktivitou uvnitř svých vlastních teritorií, b) sváry mezi sebou i c) sváry regionálními. Nadále se už také nechtějí diskreditovat a) více či méně přiznanou podporou sunnitským extremistům (a je s podivem, že Turecko v tom pokračuje), případně b) stále víc anachronickými (pokud ne již skoro politicky „tabu“) slogany typu „Assad must go“.
Spolehnout se nedá ani na výše uvedené a) sunnitské extremisty, které Turecko na severu Sýrie jaksi ze setrvačnosti (?) stále ve více či méně selektivní míře podporuje, logicky ale ani na b) fait (semi)accompli, tj. že Ankara „v oblasti pomáhá s infrastrukturou“ – a má snad tedy jakýsi „kvazinárok“ na to tam i setrvat; ano, ten si teoreticky může uchovat v ekonomické rovině, ale jen pokud ze syrského území odejde vojensky.
V podobném světle lze zmínit naprostý nezájem o jakoukoli podporu Turecka ze strany Číny – ta je nanejvýš zneklidněna přítomností turkických Ujgurů mezi sunnitskými extrémními rebely, tj. ani od té nelze čekat nic jiného, než to, že se při lámání chleba nakonec přikloní na stranu Damašku (Moskvy, Teheránu apod…).
Aktuálně (9.8.) tak zatím došlo k tomu, že syrské vojenské letectvo v idlibských a hraničních oblastech obsazených rebely shodilo letáky vyzývající ke složení zbraní a kapitulaci před Damaškem. Vyskytly se zprávy o tom, že došlo k ostřelování (zmíněna lokalita Chán Šajchún) a koncentraci na výhledovou zteč vůči oblastem oddělujícím Idlib od Latákíje a Pobřeží (tzv. Sahl al-Gháb). Úměrně tomu samozřejmě přišly se svými scénáři humanitární organizace varující před exodem civilistů (ale i extremistů) z Idlibu a idlibské provincie do sousedního Turecka.
Jisté tedy je, že věci se pomalu začínají dávat do pohybu, přičemž nejbližší dny zřejmě ukáží víc. Faktem přitom zůstává, že Turecko, nemaje se na koho obrátit, zřejmě skutečně tahá za (velmi) krátký (a dost možná stále kratší a kratší) konec provazu – a syrská vláda, resp. silové složky, jsou si toho velmi dobře vědomy.
Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group; redakční zdroje (Damašek, Ankara, Bejrút)
