Když přišla nabídka na článek popisující ázerbájdžánskou verzi jednoho z klíčových kavkazských narativů, jako už tradičně jsem se nebránil – naopak; čím více verzí, tím lépe. Vyprávění nabralo na významu tím spíš, že se točí kolem Náhorního Karabachu – a stejně tak získalo na atraktivitě díky událostem posledních dní. Poslechněme si tedy, jak na věc hledí (ve středoevropském prostoru nepříliš slyšení) Ázerbájdžánci. Dobrou zprávou budiž, že na následujících řádcích si své najdou nikoli senzacechtiví čtenáři senzacechtivých tabloidů, ale skutečně především příznivci historie:
Starobylá historie města Šuša, kolébky ázerbájdžánské hudby a kultury, se odráží v mnoha místních i zahraničních pramenech a vědeckých výzkumech. Tento dokumentární materiál, který vám byl předložen, také vypráví o historii Šuši, o náboženských památkách a místech uctívání, která jsou stejně stará jako sama Šuša.
Měli bychom na začátku zmínit nejstarší z těchto památek – historické mešity s dvojitými minarety, jež jsou známé jako mešita Horní Govharagha a Dolní Govharagha, zařazené na seznam vzácných architektonických skvostů nejen v Karabachu, ale vůbec na celém muslimském východě. Musíme si v první řadě připomenout karabašského chána Panahalichána, který v roce 1752 založil město Šuša. A již v době, kdy zahájil výstavbu města, věnoval zvláštní pozornost především budování náboženských chrámů.
Dále bychom měli znát a pamatovat si dějiny těchto dvou starobylých šušských mešit, kdo tyto mešity pojmenoval a proč právě tímto jménem.
Govharaga se pojí se jménem Govhar Nisabejim jež byla dcerou karabašského chána Ibrahimchalilchán Džavanšíra III. a narodila se roku 1790 v Šuše. Od mládí se vyznačovala krásou a hlubokým intelektem a v 16 letech se provdala za slavného chána Šeki Džafar Gulu chána Chojského. V roce 1814 se kvůli manželově smrti vrátila z Šeki zpět do Šuši, kde se po zbytek života se věnovala službě Bohu, vzdělávání a charitě. Díky své zbožnosti, osvícenosti a dobročinným skutkům si v té době získala velkou úctu a vážnost nejen ve městě Šuša, ale i v celém Karabachu
Kromě vzdělávacích a charitativních aktivit věnovala Govharnisa zvláštní pozornost náboženským stavbám v Šuši a na místě dvou malých mešit, které jí připomínaly její předky, nechala postavit dvoupatrové vysoké mešity s oddělenými sály pro ženy a muže. Tyto mešity, postavené z přírodních stavebních materiálů, s oltáři, lavicemi a minarety a zdobené starobylými “kytičkovými” ornamenty patřícími Karabachu, mají v dějinách architektury Šuši a celého Karabachu zvláštní význam.
S rostoucím počtem obyvatel v každém ze 17 samostatných okresů města Šuša bylo postaveno mnoho dalších náboženských staveb – mešita Džulfalar, mešita Hadži Jusifli, mešita Kočarli, mešita Mamai, mešita Mardinli, mešita Vell, mešita Saatli, mešita Seyidli a mešita Chol Gala, zbytky mešity v Nové čtvrti se dochovaly dodnes. Stropy a stěny, sloupy a minarety většiny těchto mešit navrhl slavný architekt své doby Kerbelay Safihan Karabaği a patří malíři Kerbele Safaralimu, který byl v té době v Karabachu známý.
Již od roku 1752 fungovaly v Šuše medresy, které učily především mládež základům islámu, arabskému jazyku, výkladu Koránu a dokonalému zpěvu azánu. Slavná svatá místa v Šuše, jako je Hazrat Ali kahasi (Nazir kahasi), ohniště Hazrata Abbáse Šafi svatyně Sakkahan a Pirgah, hrobka Seyida Mirfasiha, ohniště Mir Mehdi agi v okrese Agadali, ohniště Qasim agi, se v těch dobách stala posvátnými místy k uctívání pro muslimy pocházející z různých oblastí Ázerbájdžánu.
Křesťanské chrámy se ve městě Šuša po celou historii těšily velké úctě a respektu, stejně jako muslimské svatyně. Ázerbájdžánský stát vždy chránil slavné albánsko-křesťanské chrámy, jako je kostel Ghazanči, Zelený kostel a Pevnostní kostel (Qala).
Starobylé svatyně a ohniště ve městě, známé jako jeskyně Hazrat Ali, léčebné centrum Hazrata Abbasa, pír (město pro věřící) Sakkahana a Pirgah, hrobka Sejida Mirfasiha, hrobka Mirmehdiagi a Gasimagi se staly posvátnými místy uctívání pro muslimy z celého Ázerbájdžánu.
Zajímavá fakta lze nalézt také v memoárech a příbězích napsaných o klericích a sejid-mullech ze města Šuša. Zvláště zajímavý je slavný dialog mezi tureckým generálem Nuru Pašou a mullou jedné z městských mešit, který se v roce 1918 stal velitelem kavkazské islámské armády.
Prý když byl v Šuše Nuru Paša, který vstoupil do mešity na smutné volání k modlitbě, které bylo slyšet z dálky, dal mullovi po setkání s ním hrst zlata: „Pokud souhlasíš jet se mnou do Istanbulu, dostaneš za každý měsíc zlata dvakrát víc“ oznámil mu. „V Istanbulu žijí zástupci mnoha národností a kdo uslyší toto volání k modlitbě, stane se muslimem“.
Mulla na návrh Nuru Paši: „Děkuji ti, mnohokrát, pašo. Velice rád bych přijal vaši nabídku, ale obávám se, že udělám ostudu a…“
Když se Nuru Paša zeptal na tu „ostudu“, pak mulla oznámil: „Ten hlas mi dala Šuša… Její vzduch, voda, půda… když se s ní rozloučím, vůbec netuším, jestli mi můj hlas zůstane věrný a bude znít stejně.“
Ale všechny tyto zajímavosti – starobylá a bohatá kultura – se staly zajatci, oběťmi agresivní politiky “armenizace”, která jako pavučina obepnula celý svět a která se zapsala do dějin masakry, masovým vyháněním a akty genocidy.
Na konci 80. let došlo na území bývalého SSSR, jenž byl blízko zániku, k dramatickým událostem. V tomto osudovém, chaotickém období Ázerbájdžán, který vyšel ze Sovětského svazu, vyhlásil nezávislost, ale ještě se nezformoval jako samostatný stát.
V chaosu těchto rozporuplných společenských a politických událostí se dařilo realizovat tradiční okupační politiku, která začala koncem 19. století pod patronací carského a poté sovětského Ruska a dalších protektorů. Podle jejich mýtické historie a programu „armenizace“ krok za krokem zaváděli do starobylých ázerbájdžánských zemí nacistické a banditské jednotky Arménů, které páchaly bezohledné, kruté, špinavé činy.
V tomto hrozném období došlo k vyhnání místního obyvatelstva, zničení starobylých památek, chrámů a svatyní a k přeměně legendární čtvrti Šuša v chudinskou čtvrť.
Uplynuly roky. Trpělivý, houževnatý ázerbájdžánský lid čekal přesně 28 let, s bolestí, smutkem a touhou čekal na 8. listopad 2020 – den, kdy se bude moci vrátit do své rodné země, do krásné Šuši.
Neohnul se, nezlomil se, dokázal vzdorovat dvojímu metru světové politiky. Vzal do ruky zbraň a inkoust a sám psal dějiny. A jako ve všech varovných příbězích a legendách, zrada, pomluvy a nespravedlnost sklonily hlavu před ctí a odvahou, stejně jako tma taje ve slunečním světle, zvítězilo právo a spravedlnost.
8. listopadu 2020 bylo díky rozhodné vůli vítězného vrchního velitele Ilhama Alijeva a udatné ázerbájdžánské armády osvobozeno od okupace srdce Karabachu, kolébka lidové hudby mugamu a gazelů – Město Šuša. Džabrajil, Fuzuli, Zangilan, Gubadli, Agdam, Kalbadžar, Lačin a svatá Šuša se znovu spojily s rodným Ázerbájdžánem. Starobylé město znovu nabralo dech a začalo rozkvétat.
V rodném městě Šuša, starobylé kolébce ázerbájdžánské kultury, dnes probíhají stavební práce a úpravy, konají se mezinárodní kulturní akce, festivaly hudby, poezie, literatury a jídla. Šuša ohromuje svět svou historií, kulturou a malebnou přírodou.
Şebnem Asadova je překladatelka z a do českého jazyka v Ázerbájdžánském státním centru překladatelství, a kurátor literárních a veřejných vztahů se zeměmi východní Evropy.
