V souvislosti s životními postoji a filozofií rodiny Duginových je zajímavé sledovat zejména jednu myšlenkovou linku prokremelské střední až vyšší třídy – včetně jejich nejexponovanějších představitelů. Ta nás může dovést nejen k oddělení zájmů Kremlu od čehokoli, co může souviset s ideologií, ale i, zpětně, k tomu, co – jak jsem přesvědčen – může představovat realističtější, věrnější, a hlavně do širšího kontextu zasazené pochopení samotného nejen filozofického, ale i „rodinného“ základu vidění světa nejen otce Dugina, ale i jeho dcery.
Hodnoty, které obhajuje de facto celá Duginova rodina (tedy nejen otec Alexandr a dcera Darja, ale i matka Natalija Melenťjeva), jsou do značné míry esencí toho, co Rusové (popř. post-sovětské slovanské národy) očekávali/y od Západu.
Tedy v zásadě (neo)platonismus v jeho moderních podobách – ať již klasicismus či osvícenství, resp. humanismus, renesanci, konzervativní pluralismus apod.; naopak jasné ne je pak směřováno jakémukoli těžiště, „podstaty“ zbavenému, „plovoucímu“ relativismu – tj. postmoderně, dekonstruktivismu, popř. ideologiím „zplošťujícího“ globalismu, unipolárního liberalismu apod.
Jde-li o vulgární přivlastnění si tohoto (filozoficky jinak zcela legitimního) postoje tradičně zjednodušující buržoazií (zde konkrétně tou ruskou), spočívají ty nejkultivovanější z jeho reflexí v promluvách typu „od Západu jsme po pádu SSSR chtěli / očekával jen to, že nás bude respektovat!“, ty horší pak na „Západ je plný zvrácenců a oportunistů!“ apod.
K tomu mám několik poznámek:
- v tom, jak je povrchní a pokrytecká, je ruská střední a vyšší třída stejně trapná a zjednodušující, jako její buržoazně liberální obdoba na Západě; i ta sahá po (zejména neo/levicových) „hodnotách“ častokrát jen z nudy, absence lepší alternativy nebo prostě jen ze snobství;
- je mi bytostně nepříjemné, za jak samozřejmou považuje taková buržoazie výlučnost své pozice, tj. do jaké míry kašle na to, že její blaho je postaveno na práci nejnižších tříd, a to nejen na těch domácích, ale i gastarbeiterských a dalších. V této ignoranci (a aroganci) se od carských dob nic nezměnilo;
- Západ není mateřská školka pro vyvolené, resp. nefunguje na asijský výrobní způsob. Chceš něco být, musíš si to zasloužit, vyboxovat; tvým arbitrem přitom většinou není nikdo jiný než ti samí lidé, kterými doma defaultně pohrdáš. A – bohužel – frčí-li zrovna LGBTQ+, nemusí se ti to líbit, máš ale stále volné pole na to dělat proti tomu vše, co zvládneš.
Po Duginových a „buržoazním mainstreamu“ je třetí „ideologickou“ linií přímo uvažování Kremlu – který ovšem sleduje výlučně praktické cíle; resp., jak se zdá, až „úkoly“: centralizovat zemi, „racionalizovat“ vztah k oligarchům, provést maximální prevenci „nežádoucího vývoje“ na Ukrajině apod.
Zatímco přístup Kremlu i ruské buržoazie se shoduje v ryzosti až utilitárnosti materialismu obou, lze ideologický rámec Duginů chápat alespoň částečně jako idealisticky upřímnou, „naivní“ víru v to, že (zejména) globální liberalismus je jen dočasné vykolejení z božího záměru a cestou konzervativismu je nutné jej zase dát do pořádku.
Je otázkou, co by na toto vše Proklos (na kterého byla Darja Dugina odbornicí), popř. Plótínos či Platón sám. Já jsem celkem laik, ale podle mě se emanace idejí či božího úmyslu ve své „ideální“ podobě zatím moc nedaří nejen na Západě, ale i v postsovětských zemích včetně Ruska a Ukrajiny.
Stejně tak jakýkoli ideál (či „ideje“) nevidím ani za soubojem lokální mocenské oligarchie s oligarchií globální, snad jedině s tou výjimkou, že jejich kolbištěm je krystalicky ryzí, až platónovsky ideální „matka“ vší oligarchie a korupce – tj. Ukrajina.
Konflikt se může stokrát maskovat za souboj hodnotový, nikdy jím ale nebude. Jedinou skutečnou hodnotou je v něm totiž nikoli silové vítězství té či oné strany, ale, budeme-li pokračovat v řečtině, „télos“ – tj. „cíl“ – v podobě míru.
V tomto ohledu by se přitom nad sebou mohl filozoficky řádně zamyslet nejen Západ a Rusko, ale v něčem i samotný Dugin, resp. oba rodiče Darji. Duginův popis (dle mého názoru je oba intelektuálně převyšující) zesnulé dcery jako „malého filozofa“ dost neodbytně nutí ptát se, do jaké míry ji byli skutečně schopni vnímat hlavně jako dceru či člověka.
Netřeba v této souvislosti zapomínat, že ač je Západ domovem mládeže, která (z pohledu tradicionalistických patriarchalistů nejen ruského střihu) častokrát „roste jako dříví v lese“, je také místem zrodu teoretiků výchovy typu Jeana Piageta; resp. není chtít mít v první řadě z dítěte „něco“ v první řadě tak trochu rysem maloměšťáka?
Případně: existuje v platónovském světě idejí předobraz maloměšťáka (jehož chování by takový rodičovský přístup když ne ospravedlnilo, tak alespoň pomohlo vysvětlit)? Případně už je třeba sáhnout po klasice novějšího data?
Také se ovšem říká, že kdo si nevyřeší Platóna do 30 let věku, má problém. U Darji Duginové těžko říct – v domě skonu jí bylo 29. Její přesah byl každopádně takový, že ač se (pasivně) mohla stát jakousi „ikonou“ (o problematiku „zobrazení obrazu“ se stejně málo starající) ryze snobsky uvažující ruské buržoazie, jak domácí, tak globální oligarchii mohla být skutečným trnem v oku; případně – pro praktický dopad svých myšlenek, schopnost je formulovat a hlavně vytvářet aliance s podobně naladěnými proudy na Západě – dokonce výhledovou hrozbou.
Ondřej Krátký, RebuildSyria.cz / Dealtrade Group.
