Sýrie: Podaří se odsunout Turky, dokud se drží Erdoğan?

Walíd Muallim podle agenturních zpráv vyzval na půdě OSN k odchodu některých cizích vojsk ze syrského území. Nemyslel tím přitom armádu ruskou, explicitně negativně se nevyjádřil ani o íránských milicích. Na mysli tak měl především centrální vládou „neautorizovaná“ vojska USA a Turecka. V široké interpretaci pak možná i demilitarizaci kurdských vojenských jednotek v oblasti za Eufratem.

Muallimův požadavek je logický a legitimní – americká i turecká armáda jsou na území Sýrie bez pozvání či souhlasu centrální vlády. Ta je zároveň s Ruskem a Íránem dosavadním vítězem konfliktu odehrávajícího se na jí spravovaném území. Dříve či později tak syrská vláda musela toto téma otevřít, přičemž je jasné, že jakmile ho otevře, děje se tak v koordinaci s Moskvou a nejspíš i Teheránem.

Následně obě cizí vojska buď syrskou vládu uposlechnou, nebo bude nutné sáhnout k nějaké formě nátlaku. Pokud bude nutný nátlak, bude jeho forma u Američanů jiná, než u Turků. Přítomnost amerických vojsk v Sýrii je sice zanedbatelná, o to ale „symboličtější“, relativně nákladně zainvestovaná, pro Pentagon do určité míry strategická, zároveň navázaná na Kurdy a sloužící jak jako předsunutá hlídka proti IS v regionu („spádový trojúhelník“ cca al-Hawl – Qá´im – Tanaf), tak (z pohledu Pentagonu i Washingtonu) jako určitá prevence íránského posilování na severovýchodě, resp. východě země. Vojenská přítomnost Turků v Sýrii je co do globálního významu zanedbatelná, o to úpornější je ale regionálně – je jak setrvačností panturkické expanze po regionu (a antiasadovsko-pansunnitských ambic v případě Sýrie), tak aktuální platformou pro hledání nové tváře vnitroturecké tajné služby MİT i armády samotné, případně prevencí proti Kurdům (což je nejčastější deklarovaný důvod zájmu Ankary o syrské pohraničí) i určitým hledáním tureckého místa v postkonfliktní geopolitické vlivové mapě celé oblasti i Sýrie jako takové.

Zatímco Američané se buď stáhnou tiše či k tomu budou donuceni nepřímým tlakem (např. oblíbeným syrským „podvazováním nádoru“, tj. eliminací přístupových i zásobovacích cest a celkovým „vyhladověním“ a izolací), byl by u Turků za normálních okolností předpokládatelný aktivní odpor. Ten by hrozil přerůst až v obnovený horký konflikt, jehož výsledek je neznámý. Toto však momentálně nehrozí, protože v Turecku normální okolnosti nepanují. Turecký prezident je totiž stále ještě pevně podchycen Moskvou, která má na stabilizaci Sýrie (tkvící mimo jiné právě v odchodu tureckých i amerických vojsk a následné demilitarizace Kurdů kolem Hasaka, Kámišlí a vybraných oblastí kolem Dajr az-Zawru) stejně eminentní zájem jako Damašek. Je tedy nabíledni, že dojde-li ke stažení turecké armády, jak k tomu vyzval Muallim, nebude to ani tak zásluha Damašku, jako spíš potvrzení toho, že již nyní probíhají úspěšné zákulisní rozhovory (Damašek) – Moskva – Ankara, a že Walíd Muallim spíš, než by cokoli nařizoval, proces započetí stahování daných vojsk v podstatě jen vyjevil, resp. na oficiální rovině svým projevem v OSN „odstartoval“.

Paralelně je ovšm realitou i stoupající nespokojenost s Erdoğanovou politkou i směřováním Turecka uvnitř jeho samého. Jak jsem již dříve avizoval zde, nelze výhledově (z mnoha různých provázaných příčin) vyloučit vnitrostátní nepokoje ústící až v (nedobrovolný) odchod současného prezidenta, považovaného stále víc za kremelskou loutku. V zájmu Sýrie tak lze tedy pouze doufat, že k vyjmutí cizorodých vojenských elementů z oblastí, které mají patřit pod správu Damašku, dojde dřív, než se (pro syrskou agendu klíčové) věci v Turecku vymknou Moskvě zpod kontroly.

Na Turecku samotném Kreml sice až tak nelpí (je si vědom toho, že úplně, natožpak dlouhodobě zemi ovládat není možné – maximálně je možné ji efektivně využívat jako nárazníkové pásmo či zónu strategicky výhodného „znejistění“) a Erdoğana je připraven obětovat kdykoli, kdy přestane být užitečný. Pro ruské stratégy je daleko důležitější dosažení vytýčených strategických cílů v Sýrii, ovšem bez toho, že by došlo k jakékoli formě horkého konfliktu nejen s USA, ale i (hlavně) s tureckou armádou.

A protože další dílčí krok na cestě ke kompletaci ruských cílů v Sýrii (které jsou navíc z většiny shodné s cíli Damašku) spočívá právě v odsunu (mj.) tureckého vojska ze syrského území, je Moskva momentálně v situaci, kdy si musí „uváženě pospíšit“, dokud má ještě Recep Tayyip Erdoğan nějaký vliv. Každým okamžikem se totiž může stát cokoli a věci se mohou (pro Moskvu) nežádoucím způsobem zkomplikovat.

Ondřej Krátký, Rebuild Syria / Dealtrade Group