Před časem jsme se zmínili o tom, že eliminace ruských oligarchů je dost pravděpodobně jedním z klíčových předpokladů pro (cílenou) proletarizaci země. Ještě před notně dřívějším časem jsme pak připomínali, co to je Černyševského otázka – v ryze aktuálním případě tedy dotaz, co s nimi (tedy s oligarchy) dělat.
Situace v Rusku zatím na centrálně řízenou proletarizaci země nevypadá ani co do upozadění oligarchů, ani co do generování levné pracovní síly: ačkoli se potíže očekávají, rubl celkem vytrvale posiluje. Rusko má nejen jich, ale především amerických dolarů zřejmě dost pro polštářem, nehledě na to, že prodeje ropy a plynu směrem do zahraničí jsou dosud na de facto nezměněných hodnotách; a zatímco se o obšírnějších petrochemických sankcích teprve mluví, RF spíš ještě dodatečně – navíc v atmosféře rostoucích cen vlastně všech možných surovin – hledá nová odbytiště.
Podobně je tomu s ruskými oligarchy – možný byli Kremlem nějakým způsobem disciplinováni (usměrněni, poučeni apod.), rozhodně ale nebyli eliminováni (a ani se, pokud vím, něco takového nechystá).
Důvod je možná obdobný, jako u jim (zaměření našeho webu blízké) syrské obdoby. Paralela je v tomto případě totiž docela přesná. I v Sýrii totiž oligarchů existují v zásadě dva druhy:
- prominentní (ostentativně „prorežimní“) tržní žraloci (většinově alavité, méně křesťané a sekulární, popř. klanoví / beduínští, vládě naklonění sunnité), a
- tradiční „obchodníciů (malovýrobci, dovozci, exportéři apod.; majoritně sunnité).
Zatímco první skupina je – až na jisté výjimky (představující svéráznou inverzi rčení, že pod svícnem je největší tma) – takříkajíc
- „v klidu“ a (především z latákijských vil či damašských kanceláří) prostřednictvím najatých profesionálů spravuje vybrané obory průmyslu, finančnictví, technologií či služeb (sdružené většinou v entitách holdingového typu),
- tradiční „páteřní“ obory produktů každodenní potřeby – drobná průmyslová výroba, obchod, řemesla, dovoz i (velmi důležitý) vývoz mají v rukou tradičněji spíš sunnitské rodinné firmy (obchodní „klany“).
Příslušníci posledně jmenované skupiny jsou do rodinných byznysů vpravováni postupně a přirozeně, do obchodního prostředí se nicméně v zásadě již „rodí“. Tam kde první skupina najímá (nerodinné) zaměstnance přes headhuntery, generuje obchodní klan posily rodinných firem ze svých vlastních zdrojů – byť by to mělo obnášet zaplacení manažerského, marketingového či expertního studia na soukromé zahraniční škole.
Na rozdíl od (častokrát „z definice“ provládních, „meritorních“) podnikatelů první skupiny nemůže být u této druhé (povahou celé své existence fundamentálně odlišné) skupiny nikdy s určitostí jasné, co si doopravdy myslí, jaké jsou jejich skutečné preference, kompletní sítě (nejen obchodních, ale i finančních) vazeb, vliv sunnitské identity a s ní případně spojené radikality / vůle k radikalizaci / podpoře sunnitského fundamentalismu apod. Nutnost dlouhodobého vytrvání je sice naučila kombinovanému chování v duchu
- loajality dominantnímu systému dávané na odiv vně – ovšem s tím, že
- slova a skutečně tendence (či případné reálné činy) jsou dvě rozdílné věci.
Syrský „režim“ toto samozřejmě ví, vlastním rafinovaným (a neinvazivním) způsobem nad věcí bdí, dlouhodobě ale upřednostňuje oboustranný „klid“. Je v tom velký díl racionality: právě tyto „tradiční“ sunnitské rodiny jsou nezbytné pro to, aby se „občan“ měl i přes vytrvalý sankční tlak Západu alespoň trochu komfortně a byl zabezpečen vytrvalým přísunem zboží, které potřebuje.
V Rusku je to do značné míry podobné: kromě úzké skupiny superprofitérů vyskytujících se kolem samotného jádra moci tu existuje poměrně široká skupina těch, kteří dělají (a dál chtějí dělat) „reálný“, do značné míry „poctivě (či méně poctivě) vydřený“ byznys. Podobně jako obchodní „komunita“ tradičních syrských obchodních rodin disponují i tito „nezávislí“ ruští oligarchové vlastními názory, kontakty, preferencemi, cíli, možnostmi a prioritami. Je přitom jasné, že ty jsou především utilitární, pragmatické a racionální – a nikoli emocionální jako u Kremlu a jeho (aktuální) interpretace vlastenectví. Kde mají „kremelští“ hesla a (státní) jistoty pro případ nezdaru, tam mají tito (s oficiální mocí příliš, častokrát i dobrovolně či vědomě, neprovázaní) oligarchové – opět ne nepodobně jako syrští obchodničtí sunnité – spíš osobní cíle typu „zajistit byznys“ (tj. „zabezpečit rodinu“, tj. „postarat se o děti, jejich vzdělání a nástup do práce“ apod. – tedy „zajistit, aby rodinný podnik fungoval dál“). Úměrně tomu jde nejčastěji o sice trochu chladné, zároveň ale možnostem maximálně otevřené, komunikující, cílevědomé a sebevědomé jedince, diplomaticky si nechávající vždy několik variant „pro každý případ“ – a tedy prosté jakékoli svazující zásadovosti zavánějící iracionalitou, jež má potenciál zničit vše, co se budovalo ne-li po staletí (jak v případě sunnitských obchodních klanů v Sýrii), tak alespoň posledních 30 (až cca 35, to počítáme-li přechodné, kapitalisticky „přípravné“ období glasnosti a perestrojky) let.
Podobně jako v damašku sídlící bezpečnostní úřady (popř. prezidentský palác, vláda apod.) ví své v Sýrii, je si i Kreml vědom toho, že preference ruských oligarchů se nemusí shodovat s kurzem, který během posledních několika týdnů jako hotovou věc „nastolily“ vládnoucí kruhy.
I proto Kreml s ohledem na tyto jedince průběžně zvažuje (a to na miskách vah až lékárenských) v zásadě dvě protichůdné tendence, které daná společenská „vrstva“ v jeho očích vykazuje, resp. (potenciálně i reálně) představuje, konkrétně:
- hodnotu pro funkčnost ekonomiky země (dle všeho stále velmi vysoká až zásadní)
- možnost ohrožení centra moci ze strany těchto entit (dost možná zvýšená, zatím však nikoli vyloženě ohrožující, natož pak fatální)
Za určitý třetí vstup je možné považovat míru existence možnosti „umravnění“ v případě, že to bude potřeba (tj. cosi jako je názorně ukázáno v této „legendární“ – dost možná ale „ochotnicky“ sehrané – scénce). Dle všeho si ruský stát i v této oblasti zatím připadá pevný v kramflecích.
Lze tedy předpokládat, že Kreml „nezávislé“ oligarchy nechá fungovat minimálně do té doby, dokud to bude vyhovovat jeho záměrům, resp. dokud nepřijde buď nutnost – nebo možnost – na jejich byznys sáhnout tak, aby z toho stát vyšel s maximálním profitem a za minima negativních dopadů. Jinými slovy tehdy, pokud / až situace nazraje. Do té doby zřejmě Kreml nechá všechny tyto „ekonomické páteřníky“ oligarchovat, nakolik to jen okolnosti umožňí; maximálně sem tam prověří, zda je stále pohodlně k dispozici možnost je (bude-li třeba) „dostat pod kontrolu“ (resp. zda se zpod takové kontroly tito „kozáci byznysu“ stále ještě nedokázali vymknout).
Oproti Sýrii – kde je situace stabilizovaná (a tradiční sunnitské byznysové komunity po turbulentních rocích našly se státem a jeho zájmy jakési ekvilibrium) – je tak situace (naprosté většiny) ruských oligarchů stále nejistá: není totiž jasné, kam se priority státu pod vlivem okolností (potřeb, vnějších tlaků, priorit apod.) vychýlí, a do jaké míry pak koho státní struktury – v takové chvíli již dost možná připomínající lehce pohublého komárka – vyhodnotí jako nejtučnější hostitele, jehož se vyplatí napíchnout sosákem a více či méně si z nich pro osvěžení odčerpat.
Evidentní nicméně je, že role státu, resp. charakteru direktivního (spíš než diskusního, pluralitního, „plenárního“ apod.), případně až „dekretového“ způsobu vedení země, bude vzhledem k současné situace spíš posilovat, než slábnout – a to samozřejmě se všemi důsledky, jež to s sebou může (nejen) pro všechny klíčové společenské a ekonomické hráče nést.
Ondřej Krátký: Absolvent orientalistiky a etnologie na ZČU v Plzni. Zakladatel obchodně-zprostředkovatelské a konzultační firmy Dealtrade Group. Od roku 2009 jako externí konzultant převážně českých a slovenských firem na Blízkém Východě. Autor monografie „Blízkovýchodní internacionála: Milníky šíitské aktivizace ve 20. století“. Zakladatel serveru „Rebuildsyria.cz“ – přispěvatel, redaktor, autor designu a fotograf. Autor řady novinových článků a specializovaných statí pro různá online média.
